Z města mrtvých se tentokrát opět přesuneme mezi živé. No i když…
Vesnička Populonia je vlastně jen pozůstatek původního etruského města, dokonce jednoho z tehdejších 12 měst.
Etruskové nikdy nevytvořili jednotný stát, ale právě jenom spolek 12 hlavních měst, respektive asi městských států, podle řeckého vzoru.
A to, co zbylo z Populonie čili Fufluny, je vlastně jen kousek tehdejší zdí obehnané akropole. Dnes (respektive podle nejčerstvějšího vygooglovatelného údaje z roku 2009) má oficiálně populaci pouze 17 lidí a správně patří vlastně pod nedaleké Piombino.
Tohle je vlastně jediná ulice, a kromě nádvoří, hradeb a věže na foce výše, jediné, co v Populonii najdete.
Pokud tedy nejste zuřivými obdivovateli sukulentů.
Ono co jiného tu taky v tom vedru a suchu pěstovat.
Jak už určitě vědí ti, co pravidelně čtou naše povídání, Populonia a vlastně celé okolí bylo takovou etruskou továrnou na železo.
Takže tady všude, v Golfo di Baratti (vesnička Baratti má obyvatel 15), který vidíme z Populonské věže, se nakládalo, vykládalo, tavilo, žhnulo, bušilo a kulo…
Populonii, stejně jako všechny Etrusky, nakonec převálcovali Římani, a v roce 570 ji pak zničili germáni Langobardi.
Naštěstí nám zbylo asi 35tisícové přístavní městečko Piombino. Jeho název by prý měl znamenat něco jako „Malá Populonie“… zřejmě sem utekli před řeckými piráty nebo germánskými barbary.
Tohle je ostrov Elba – naleziště železných rud, Napoleona a turistů. Právě z Piombina tam jezdí trajekty.
Tady to máte i s trajektem…
A tady se na ní můžete podívat z Piazza Bovio, což je taková vytrčená terasa doprostřed moře. Romantické místečko zejména asi za soumraku. Na růžici na dlažbě jsou pojmenovány zřejmě různé větry, podle toho, z jaké vanou světové strany.
A zase zpátky do ulic… Mimochodem právě tady jsme navštívili Archeologické muzeum, které se krásně doplňovalo s návštěvou Archeologického parku v Baratti.
No ale naše vesnička je stejně jenom jedna.
Je to jako se procházet po nějakém velkém středověkém hradě.
Jenže narozdíl od hradu je to tady živé. Věší se prádlo, zalejvají sukulenty…
… posedává v malebných zákoutích…
… a nasává jedinečná atmosféra.
Kdo chce, může možná i skákat po střechách…
Už jsme vám říkali, že čekáme jenom, než nám pošlete pár (cca 4 milióny) peněz, abychom si jeden z těch domečků koupili?
Vidíte přeci, že i místní kočičky už nás mají rady.
Když se setmí, tak nás mají rády i ještěrky, no…
… aspoň ty, který vylovíme ze dřezu.
A když se setmí, je taky nejlepší čas vyrazit na procházku.
Protože to se pak kouzlo násobí.
Možná právě proto, aby se člověk neprocházel donekonečna…
… a aby se úplně neuchodil a neukoukal a neukochal…
… možná právě proto vymysleli, že nasávat se dá i něco jiného, než jen atmosféra. Zrovna se konal nějaký festival, takže v ulicích bylo plno lidí, hudby, vína…
Ale věřte, že otestovat všechna ta Chianti, Nobile di Montepulciano, Brunelo di Montalcino, Bolgheri nebo Morellino di Scansano (ne najednou, samozřejmě, ale postupně během celého týdne), nebyl vůbec špatný úkol. (Pražákovi nejvíc chutnalo Il Peccato, česky „hřích“, Jacopo Banti, které se navíc pěstuje a vyrábí kousíček od místa, kde jsme bydleli.)
Takže asi chápete, že se nám vůbec nechtělo pryč. Jediné štěstí bylo, že nás čekala Neapol, Reggia di Caserta nebo pompejské dvojče Ercolano. Ty vám ukážeme příště. A i do toho Toskánska ještě jednou nakonec nakoukneme…
pražáci na vesnici 