Opouštíme Toskánsko, aspoň prozatím. (Spoiler alert! Vrátíme se.) Míříme na jih, ale ještě těsně před tím, než dojedeme „na to pole“ (Neapole), se zastavíme v Reggia di Caserta.
Což je bývalá královská rezidence, postavená v 18. století, na zakázku Karla VII. nebo III. nebo V…. což prosím ne, že bysme přesně nevěděli, kolikátý vlastně byl, ale jakožto trojka vládl Španělům, sedmička Neapolcům a jako pětka Sicílii… to jen pro přehlednost.
Takhle to vypadá jako řada jiných budov a vznešených sídel… ale počkejte, dáme k tomu lidi jako měříto.
Buď tam mají nějakej zmenšovák na turisty (asi aby se jich tam vešlo víc), nebo jsme vlezli do domečku, který dávají obří maminky malým obříkům na hraní…
Pražák se přiznává, že je líný dohledávat, odkud tu informaci načerpal, ale matně si vzpomíná, že někde četl, že tou dobou to byla super móda opičit se, takže když někdo asi řekl „paříš“, tak oni museli pařit taky… takže když se řeklo Versaj, ostatní ji museli mít taky.
Tak se všude stavěly opičárny ale jen někdo měl tolik peněz, aby to postavil pořádně… a zdá se, že v Neapoli jich měli hodně, protože tenhle zámek má být snad největší, který podle Versaillského modelu vznikl.
Pokud si Pražák vzpomíná, tak Karel byl sice velmi nadšený z modelu, který mu architekti připravili, ale sám si pak skutečný palác moc dlouho neužil. No když tak si to ověřte tady podle rodokmenu…
Celkový dojem, který měl zámek vyvolat, je jasný.
Je to velké, je to zlaté, je to honosné… muselo to být setsakra drahé… ještě že jsou tu ty cedulky „směr prohlídky“, jinak by se tu člověk úplně ztratil. A kdo by chtěl bloudit po 1200 místnostech, a třeba omylem dobloudit tam, co trůní sám král?
Určitě se trůnilo dobře na takových empírových stoličkách.
Taky tam měli lustry,
všude zdobné kování, i na skříňkách,
umělecká ztvárnění chrabrých reků (kdo nás bude číst pravidelně, tomu už teď můžeme slíbit údy i nezakryté lístkem),
obvyklé věci jako kukátka a glóbusy,
ale i méně obvyklé věci jako modely kolotočů,
a samozřejmě zvířátka, například pejska císaře Svaté říše římské Františka I.
Ale hlavně kočičky!
No a to už jsme venku a jdeme se podívat na tu zahradu s vodní kaskádou, podle které se určitě opičili i na zámku v Nových Hradech, kde jsme taky letos byli. Je to asi jako… no kdo z vás měl doma angličáka v měřítku 1:50, tak asi tak… to vzadu až skoro v nedohlednu jsou ty vodní kaskády a sochy… uvidíte na dalších fotkách.
Kdo uhodne, které zvíře je znázorněno na soše na dalším obrázku?
Věříme, že jste všichni ihned správně poznali delfína. Kdo ne, ať si doplní znalosti přírodopisu. Alespoň toho historického. Tehdejší představy nebyly možná úplně přesné, ale o to zábavnější. Pražák si je celkem jistý, že se s tématem zpříšerovatělých vyobrazení a bájných podání delfínů setkal i na nějakém z českých zámků, koneckonců exotické trofeje sbíral i u nás kdekdo…
Bohužel, nebo naštěstí, při důkladné rešerši našel středověký bestiář, z něhož pochází i tohle vyobrazení. Cožpak vyobrazení… ale i popisky. Tak například Bartholomaeus Anglicus se ve svém díle De proprietatibus rerum z 13. století rozepisuje o tom, že… „delfíni podle čichu poznají, jestli v moři se nacházející mrtvý muž kdy jedl delfíny – a pokud ano, tak ho hned snědí; ale pokud ne, tak ho brání před snězením a okousáním ostatními rybami a dokonce ho dopraví na útes…“
Je to sice trochu odbočka od tématu, ale doporučujeme prostudovat taky myš (rodí se z hlíny a za
úplňku se jí zvětšují játra), krtka (podle Pliniuse staršího mají tak dobrý sluch, že dokonce zahrabaní v zemi slyší lidi mluvit, a když je slyší mluvit
o sobě, tak utečou). Což pořád není vůbec nic proti bobrovi (jen si přečtěte, z jakého důvodu si takový bobr, latinsky Castor, aha, ukousne varlata a mrští je po lovci).
Doporučujeme prostudovat: http://bestiary.ca/ Odsud jsou také převzaty související ilustrace.
No dobrá, tak zase zpátky do reality. Obyčejná ryba.
Zahrady jsou velké a krásné a plné různých můstků a soch a jezírek a tak.
A po zábradlí jdou kamení lidi a nesou všichni vodu… a kdoví co to všechno při tom dělají.
Pak tu vodu tady nalejvají.
Někdo se na to mračí,
Někdo spíš plazí jazyk nebo co…
Toto jsme možná fotili z nějakým záměrem, ale teď by to Pražák interpretoval jako „paní s koníma nohama pije a přitom mává useknutou hlavou“. (Nemějte mu to za zlé, Uffizi je plná Judit s hlavou Holoferna, ale o tom zas někdy příště.)
Což o to, vody je dost, ale víno evidentně došlo.
Prase!
A to už se zase vracíme zpátky.
Shrnuto a podtrženo, palác Caserta rozhodně stojí za to. Šlo by tam strávit hodiny a dny, donekonečna zkoumat jednotlivá umělecká díla, salónky, skříňky a stolky, zákoutí a altánky v zahradě… a nebo se prostě jen procházet a eventuelně zírat s otevřenou pusou. Místňáci si sem chodí zaběhat a provozovat nejrůznější sportovní činnosti, i jiné než nošení vody.
No a tohle není fotka, jak to tam po nás zůstalo, to už je upoutávka zase na příště. Hádejte kde to je… a pro jistotu si zatím zopakujte, co je impluvium a compluvium, ať se vám to pak nemotá.
pražáci na vesnici 