Jak jsme jezdili po světě

Dost možná, že když jsme sem psali naposled, tak byl ještě venku sníh. A měli jsme pro vás připravené fotky prvních sněženek a tak…

Miminko jsme ještě balili do fusaku a sebe do kabátů. A když se aspoň trošku oteplilo, testovali jsme vymoženosti kočárku.

A taky jsme testovali millefoglie. („A můžeme udělat zase takový to hrozně dobrý?„, takže asi docela úspěšně.)

No a konečně Pražačka jezdila zase do Jindřichova Hradce.

A zatímco ona se věnovala vědecké činnosti, Pražák s Mimipražačkou jezdili křížem krážem po městě.

Nebo spíš po městečku… no i když prý v době před třicetiletou válkou šlo o druhé největší město Českého království.

A vždycky, když si mysleli, že už prošli určitě celé město a všude to znají, objevili zase nějaké nové tajemné zákoutí.

A postupně se málem stali odborníky na Vítka z Prčice, pány z Hradce, rod Černínů, klub ostrostřelců, cyklistiku, požár města, barokní stavitelství, sgrafitovou výzdobu… nebo třeba Františka Křižíka.

Toto je bývalý mlýn, který byl v letech 1887-8 (mletí už tolik nevynášelo a někoho osvíceného napadlo angažovat vynálezce Františka Křižíka) předělaný na vodní elektrárnu… jéé kočičkaaa….

… díky čemuž se Hradec stal prvním městem v Rakousko-Uhersku, kde měli veřejné elektrické osvětlení a taky elektřinu zavedenou i do soukromých domů.

Toto je budova hned naproti elektrárně. A není to ledajaká rozpadlá budova. Je to pivovar, kde si prý hrál tehdy asi 10letý Bedřich Smetana, jehož otec tu dělal sládka.

A prý právě tady si měl přivodit úraz, kvůli kterému měl zdeformovanou čelist (proto prý nosil plnovous, aby to zakryl) a možná to prý byla i příčina jeho pozdější hluchoty…

No mohli bychom psát ještě hodně dlouho, ale kdo by to četl…

Ale ještě si neodpustíme jeden objev. Na první pohled to vypadá jako takovej normální starší barák…

… ale když zajdete za roh, tak tam kouká tohle.

Tak si řeknete tyjocotoje a proč to tak chátrá, vypadá to opuštěně, takovej velkej areál, to není normální zahrada…

… tak to obcházíte ze všech stran a snažíte se nakouknout dovnitř…

…ale nakonec vám nezbyde si holt vygooglovat, že to je Landfrasova vila a že Alois Landfras byl místní původně knihtiskař a poté i politik-celebrita-influencer-akdovícoještě. A že si nechal postvit takovou obří vilu s obří zahradou, kde bylo snad všechno na co si vzpomenete, od cesty lemované fuchsiemi přes barokní altán, antický pavilon, renesanční divadlo, bazén… bohužel to vypadá že celé dílo teď spíš pustne.

Škoda

A v Hradci se líbí i čápům.

Asi tam mají pěkné komíny a věže.

Třeba tuhle hradozámeckou. Kdyby byl ale Pražák čápem, usídlil by se asi nejspíš na rondelu.

Ten byl postavený v rámci renesanční přestavby hradu koncem 16. století (to že celý hrad a zámek je výsledkem mnoha přestaveb, které dohromady tvoří báječnou slepeninu nejrůznějších slohů a stylů, necháme laskavě na samostudium ctěných čtenářů) italskými architekty coby hudební pavilón se speciálním akustickým řešením s orchestrem umístěným v jakémsi sklepě pod podlahou, přičemž zvuk přicházel otvorem uprostřed.

Tohle už není Hradec, to je Třeboň.

A naše oblíbená restaurace Šupina a Šupinka.

Po všech stránkách vychytané rybí mňam, bez zbytečných řečí doporučujeme všem. A my se tam určitě ještě vrátíme. (update – ano, vrátili – a dokonce i Pražák junior, který jinak preferuje kuřecí řízky, klobásky, kuřecí řízky a občas i kuřecí řízky, si dal rybu)

Shodou okolností se zrovna tou dobou na zámku v Třeboni konala kombinovaná výstava květin amaryllis a Giuseppe Arcimbolda.

Tak jsme se šli podívat, čímž vlastně Mimipražačka absolvovala svou první opravdickou prohlídku.

Masový pán.

Feuer frei!

Kdybyste potřebovali návod.

Květiny ve stojanu.

Květiny na truhle.

Jiné květiny na (jiné) truhle.

Květiny a jaro.

Zima bez květin (očividně v Miláně 16. století zas tak tuhé zimy nebyly).

Malebné náměstí v Třeboni. Zřejmě není úplně obvyklé, že je tam tak málo lidí (a kol). Jo počkat, on byl únor…

No pak jsme se vydali do světa. Ne, pardon, nejdřív do Světa.

Rybník Svět je 14. největší v ČR, 10.největší v Jihočeském kraji a 6. největší v okrese Jindřichův Hradec, říká wikipedie. (Kdybychom se nebáli narušit časové kontinuum, tak bychom vám řekli, co jsme mezitím všechno zjistili o jihočeském rybníkovém budovateli a také o tom, proč Svět není největší… )

No ale mezitím už jsme se vydali zase dál. Jestli uhádnete kam. První indicie…

…ja, das ist ein Wurst! No vlastně dva. Ale jeden už je ukouslej, takže se nepočítá. Jak mohla Pražačka dopustit, že někdo ukousnul kus buřtu ještě před vyfocením, nevíme.

Nápověda číslo dva, megózní superpalác Zwinger. Luxus.

Historicko-architektonickými moudry vás tentokrát nebudeme obšťastňovat.

Možná i proto, že Pražák místo informací na Googlu hledal spíš suchou plenku nebo zeleninovou přesnídávku v batohu…

Pražačka ale poctivě fotila…

… a Mimipražačka to jistila tím, že dásničkama přidržovala popruh od foťáku. Asi prý aby Pražačka nepoužívala příliš dlouhé expoziční časy.

Na fotce nahoře si všimněte té kulaté věci vpravo uprostřed. To byl velký stan s filmovým plátnem – téměř 360 stupňů dokolečka, na kterém bylo možné shlédnout animaci Hochzeit des Jahrhunderts, která znázorňovala svatbu syna Augusta Silného (který se právě ve videu chvástá, jak to všechno krásně vymyslel) s jakousi veledůležitou císařovnou… právě tady ve Zwingeru, který takhle pro nás na chvíli poměrně působivě oživnul.

Procesí princů nahoře. Dole Brühlova terasa.

Tohle je hezký pohled na hezké budovy. Kterých je tam nasardinkováno opravdu spousta, jedna vedle druhé. Asi proto se Dráždanům přezdívá Florencie na Labi.

Kdo ví, když už to po válce všechno stavěli znova, proč je třeba nesrovnali jednu vedle druhé… třeba podle velikosti nebo podle abecedy…

Frauenkirche, významná luteránská katedrála, opravdu velkolepá. Zrovna bily i zvony a bylo to ještě celé velkolepější, to ale nemůžete z fotky samozřejmě slyšet. Ty tmavé kameny jsou zřejmě původní, jestli jsme to dobře pochopili.

Toto je pro změnu katolická gotická katedrála.

A samozřejmě opera:

Jelikož ta nejznámější a nejvýznamnější galerie v Zwingeru měla zrovna zavřeno kvůli rekonstrukci, vybrali jsme si jinou. Schválně jestli poznáte, který lístek je Mimipražačky.

Toto je socha před radnicí.

A nás by zajímalo, jestli někdo víte, proč mu všichni sahají na palec. Jestli je k tomu nějaká legenda a nebo jestli si každej prostě mákne, protože tak trčí a protože si myslí že když na něj sahají všichni, tak to asi bude nosit štěstí…