Ještě že máme ty Číňany… a jejich kalendář. Jelikož vlastně teprve nedávno začal nový rok (vše nejlepší všem vepřům!) tak využíváme šanci, provedeme takové to novoroční ohlédnutí a rekapitulaci… a zkusíme dohnat co jsme nestihli od října.
A ono se to stejně blbě popisuje. Musíte tam jet, vidět, čichnout, ochutnat a zamilovat si to. Zvlášť když na vás na konci uličky čeká kočička…
… jinde zase takovýhle dechberoucí výhled…
… a koneckonců ani to cinghiale, tedy divočák (základ z kořenové zeleniny, jalovec, rozmarýn!) není k zahození. Tady by za příznivějších okolností následoval rozbor na téma „proč je divočák všudypřítomným symbolem Toskánska a proč ten symbol jíme“, samozřejmě s přesahem do antické řecké mytologie.
Pokud vám následující fotka připomíná Palazzo vecchio stojící na Piazza della Signoria ve Florencii…
… tak vám to připomíná zcela správně. A když vidíme i erb s koulema (italsky to jsou palle), tak je nám jasné, že jde o práci rodu Medici.
A my se jim vůbec nedivíme, že se jim tam tak líbilo.
Člověk by se tam klidně procházel donekonečna.
Jenže nás čekaly ještě další destinace.
Tak jsme se chtě nechtě posunuli zase dál na sever.
A také to není vůbec špatné. Lago di Garda.
A krajina a nekonečné vinice kolem jeho jižního konce.
Pražák se přiznává, že se, na rozdíl od Toskánska, ani nesnažil zmapovat a ochutnat místní vinnou produkci.
A tak pro něj místní víno zůstává bílým…
… a červeným. Tak mu to nemějte za zlé.
Asi je to jenom otázka takového nějakého pocitu, kde se člověk cítí dobře. Objektivně se tomu tady dá asi máloco vytknout (snad kromě faktu, že je tu na dovolené asi celé Rakousko-Německo-Polsko-Česko), ale kouzlo Toskánska i Neapolska (ačkoliv jsou každé úplně něco jiného) nám tak nějak více přirostly k srdci.
Zajímavé je, že když pojedete z Čech směrem na jih, tak vám to bude v regionech jako Trentino nebo Alto Adige připadat jako v Itálii. A když pojedete z jihu od Neapole, tak si tam budete připadat spíš jako v Rakousku.
No ale sýr je sýr. Pojďte hezky k páníčkovi! Mňam!
Also sprach Pražák…. a odjel se dorazit ještě pořádnou germánskou prasárničkou.
Ein Schnitzel… und ein grosses flák masa mit Kartoffelsalat, na ja!
A taky Spezi, což je prosím pěkně pras… ehm nápoj nápojů, unikátní mixtura coly a fanty.
Mnichov (naše navigace, která se zatím evidentně adaptovala na italštinu, mu říkala Monaco de Baviera) jsme navštívili cestou domů, protože byl po cestě. A protože je tam metro.
A taky protože je to prý, pokud lze věřit různým žebříčkům, jedno z nejlepších evropských měst k bydlení a životu, což je snad zcela zřejmé z obrázku výše.
Nutno uznat že město jako takové opravdu působí sympatickým dojmem. Toto je radnice a Marienplatz.
Toto je Asamkirche a kromě toho, že je to prý jedna z nejvýznamnějších barokních staveb (1733), vám o něm chtěl Pražák sdělit ještě něco zásadního, co ale mezitím zapomněl.
A konečně na Odeonsplatz najdeme něco, co se jmenuje Feldherrnhalle. (Pražák se omlouvá všem německým slovíčkům, kterým ukradl jejich členy, ale stejně je s podivem, pokud byste se dočetli až sem.)
A pokud vám ta stavba něco připomíná, tak všem, kteří její název dokáží vyslovit aniž by si zauzlovali jazyk, poradíme, ať si třeba vygooglují Loggia dei Lanzi, … a jsme zase ve Florencii na náměstí Piazza della Signoria (my za to fakt nemůžeme, že i tady ta mnichovská je postavená podle té florentinské!).
Toto je Frauenkirche, kostel „Naší drahé paní“, symbol Bavorska, jehož věže jsou tak vysoké, že skoro nejdou vyfotit. A toto je Sendlinger Tor, gotická brána čili zbytek opevnění.
Z metrostanic nám Pražačka menší vybrala Georg Brauchle Ring…
… a Westfriedhof. (Naštěstí jsou kousek od sebe.)
No a sláva nazdar výletu, dostáváme se zpátky do Čech.
Teď už se to zdá jako věčnost… a ani už si nemůžeme vzpomenout, kde jsme vzali čas, abychom taky vypěstovali nějakou úrodu.
Hlavní je, že jsme si taky stihli dát aspoň pusu před zraky čumilů.
Pak jsme vyrazili na svatební cestu – vybrali jsme si Florencii (za prvé je nejlepší, za druhé to tam máme rádi, za třetí jsme to tenkrát s dětma jen tak prolítli, za čtvrté jsme potřebovali něco, kam se dá dojet autem a za páté je to tam prostě nejlepší… Teď už toho možná máte plný zuby, ale až bude trochu času, tak sem stejně přidáme krátkou reportáž… Uffizi a Boticelli a paní co leze z mušle a Raffaello a Michelangelo a Leonardo a Bruneleschi a výstup do kupole a spoustu dalšího!)
No a pak jsme si zajeli ještě do Podolí a přivezli si nejmenší Pražačku. To byla ještě malý miminko, ale teď už tady vzkazuje „gů“. A chystá se s námi zítra na svůj první výlet na hory. A tak se poctivě připravujeme.
A říkáme si, jaký že jsme to měli vyvedený a úspěšný rok, kde jsme všude byli a co jsme všechno stihli. Číňani slibují, že vepří rok bude tak nějak poklidnější než ten loňský dračí, což nám vlastně vůbec nevadí a věříme, že s miminkem na naší zahradě nám bude dost dobře. Tak se mějte taky dobře.
pražáci na vesnici 